Kým byl Viktor Maurer – pro mě.
Pro většinu z vás pravděpodobně již pozapomenutý herec malých rolí ve filmech, kterých stvořil víc než 150. Jeho filmografie je opravdu bohatá, jeho velké divadelní role jsou veřejnosti téměř neznámé. Já ho však jako herce nepoznal.
VM s číší v ruce, u pramene řeky Vltavy:
„… Jsi čistý, jako řeč Jiříků a Janů, dovol mi abych tebou připil na zdraví nám všem, kdož to dobře smýšlíme se zemí Českou“
Pro mě byl Viktor osobním přítelem, přestože jsem o 41 let mladší, tykali jsme si a říkali navzájem „dědku“; byl nevyčerpatelnou studnicí srandy, příhod z herecké šatny s bardy jako byl Jan Pivec, (zejména vzpomínám na nepublikovatelnou příhodu o gumovém hovně v herecké šatně a Pivcovi, případně jak mi připravil nezapomenutelné spořilovské bulky při naši společné tvůrčí činnosti).
Seznámili jsme se v roce 1994, když řešil technické otázky okolo střihu videa na tehdejší domácí dostupné technologii a já zrovna náhodou byl technikem, který se věnoval servisu takových strojů. No dostupné… S-VHS videa NV-FS88 a NV-FS200 na kterých tenkrát pracoval stály každé 40.000Kč (tj zhruba 3 měsíční platy), kamera taky… ale v té době to bylo pořád pro nadšence dostupné. Profesionální vybavení sálo miliony. Důchodce a starý mládenec si na tato zařízení postupně našetřil i když to pro něj muselo být opravdu těžké.
Nikdy se neoženil, nikdy neměl děti, a jak mi svěřil, to považoval za svoji největší životní prohru. Jednou mi řekl: „To bylo pořád divadlo, divadlo… na Kladno, do Prahy, na zájezd… na nic jinýho nebyl čas, najednou seš starej a sám„.
Celý život obětoval divadlu, důchod dokumentární činnosti. Zimy trávil v univerzitních archivech, psal scénáře a na jaře jakmile vysvitlo příznivé slunko vyrážel s kamerou, létal po zemi České až do podzimu, kdy stříhal, zpracovával natočený materiál a pracoval na scénářích na další rok.
Veškerou svoji činnost financoval ze svých zdrojů, byl scénárista, kameraman, režisér i komentátor v jedné osobě. Byl to skutečný buditel, který dokonce prodal svůj dům po rodičích, a nechal si jen přilehlou garsonku, aby měl prostředky na technické zázemí pro natáčení svých dokumentů o milované zemi české…
Byl znalcem a milovníkem klasické hudby, pamatuji se jak zářil štěstím když objevil radio classic a mnohé relace si nahrával nejen pro svoji potěchu, ale i pro případné použití ve svojí tvorbě. Pamatuji se jak říkal, co říkal, přímo řval : „To je žrádlo co?!“ při poslechu Dvořáka, Smetany, Janáčka a dalších, které v té době byly mé barbarské generaci, odchované anglosaskými „hity“, cizí a neznámé.
Všechno dělal sám, doma, na koleně, nejprve na normálních S-VHS videích, později s mojí asistencí a na počítači, který jsem mu pro ty účely postavil a vzal na sebe břímě učit bezmála sedmdesátiletého důchodce, jenž neměl pražádné zkušenosti s tímto typem techniky.
Ze začátku mě několikrát denně -zpravidla v nejnevhodnějších chvílích -volal „že se mu objevila taková a maková tabulka a neví jak dál“ nakonec jsme si vždycky nějak poradili, nebo jsem vyrazil na pražský Spořilov kde jsme to společně zpacifikovali až se stal v tomto směru úplně samostantým…
Byl to prostě frajer a bojovník, skutečný národní buditel nového tisíciletí. Tvořil, studoval i po šedesátce v důchodu. A ty stovky a tisíce hodin jeho práce a energie! Nevzdal to i když už měl jak on s nadsázkou říkal „srdce na baterky“, tedy kardiostimulátor.
Spolupracovali jsme na Viktorově veřejné dokumentární prvotině „Po řece Vltavě“ přesto mimořádně kvalitní a hluboké, podílel jsem se jako konzultant střihu, vytvářel části hudby a ruchů, a jako technik, který se staral o to, aby ty mašinky, na kterých se to střihalo a nahrávalo, sloužily bezproblémově. Pro velký zájem bylo opakovaně, asi 4x promítáno v národním archivu v Praze na Chodovci, zejména krajánkům, kterí dokonce tu a tam i slzičku uronili; nakonec jsem se tak stal jakýmsi Cimrmanem, neboť jsem byl na produkce vždy zván, avšak nikdy se nedostavil, díky své tehdejší ostýchavosti.
Nakonec Viktorovi přestali věřit že existuji 🙂 , jelikož toho člověka (mě) nikdy nikdo neviděl, asi jako paní Colombovou, věnoval mi poděkování v závěrečných titulcích, což od něj bylo milé, a nezapomenu na to do konce svých dnů. Dokonce tehdy na vlastní žádost Viktor navštívil jeden z mých koncertů s kapelou v Úvalech, (mě bylo asi 22) a přežil celý ten neorganizovaný kravál až do konce, což musel být otřesný zážitek pro téměř sedmdesátiletého člověka (sám bych s tím měl dneska potíže), záměrně nepíšu starce, neboť tím nebyl nikdy do své nejdelší smrti.
Později jsem se rozhodl postavit na vlastní nohy (2002) a podnikat, tedy už jsme bohužel na sebe neměli moc času, naše kontakty se omezily na občasné řešení SOS a moje volání, pokud jsem projížděl Prahou a vzpomněl si na Viktora, novoroční přání a tak…Paradoxem je, že když už jakž takž na vlastních nohou stojím a nějaký čas navíc by se našel, není tu už a nikdy nebude Viktor.
Viktor Maurer zemřel 28.12. 2010. Dnes, 6.1. 2011, proběhla kremace jeho těla bez obřadu -tedy bez možnosti se rozloučit -ve strašnickém krematoriu. A mě to může srdce roztrhat. Tak se s ním loučím alespoň tímto způsobem. Přestože jsem se snažil, zřejmě se mi nepovedlo vyjádřit pravděpodobně ani setinu toho, co jsme sdíleli, a zůstane to tak naším společným nesdělitelným zážitkem až do mého odchodu. Když se v létě roku 2004 užasle skláněl nad postýlkou mé novorozené dcery, nikdy bych si nemyslel, že to nakonec skončí takhle. A že to bude jedna z našich posledních chvil. No co. Život jde dál a je zase o něco chudší.
Patrik Jonáš
Psáno původně pro jeden diskusní server v roce 2011
Portrét Viktora Maurera v archivu České televize
https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1095889602-barvy-zivota/210562221200026
Viktor Maurer: po řece Vltavě – 1995